Arcivévoda Karel František Josef, prasynovec císaře Františka Josefa I., se stal prvním následníkem trůnu 28. června 1914, kdy byl v Sarajevu zavražděn jeho strýc, František Ferdinand d´Este. V den smrti Františka Josefa I., 21. listopadu 1916, převzal vládu v Rakousku-Uhersku uprostřed I. světové války, na které nenesl vinu. Mír se stal hlavním cílem jeho vlády. Jako jediný z předních evropských politiků byl osobně účasten na bojištích ruské i italské fronty a touto otřesnou zkušeností byl hluboce zasažen. Přál si uzavřít okamžitý a bezpodmínečný mír a neváhal riskovat vlastní bezpečí, když jeho snažení narazilo na odpor států, tvrdě prosazujících své mocenské a územní zájmy, ať už to bylo Německo jako problematický spojenec nebo nepřátelská Itálie. Karlovo mírové snažení stálo v cestě i silám usilujícím o rozbití monarchie, které si přály její porážku i za cenu dalších obětí.

Veden křesťanským soucitem usiloval zmírnit utrpení vojáků i strádání civilního obyvatelstva. Po nástupu na trůn obnovil ústavní pořádek, činnost parlamentu a 2. července 1917 rozsáhlou amnestií osvobodil politické odpůrce, mezi nimi přední české politiky Kramáře a Rašína. V institucionálním řešení sociálních otázek státu předběhl svou dobu - Rakousko jako první země světa mělo od roku 1917 ministerstvo sociálních věcí a následně i ministerstvo veřejného zdraví.

Po dvou letech marného úsilí o mír a konec utrpení národů stál císař Karel před rozpadem státu, o jehož významu a důležitosti uprostřed Evropy byl přesvědčen. Válečná bída obyvatel monarchie přerostla v socialistickou revoluci a vyhrocený nacionalismus se stal účinným prostředkem k rozbití monarchie, společné vlasti 40 miliónů lidí z desíti národů. Císař Karel dohlédl budoucí tragický dopad dějinného převratu, ale nemohl mu zabránit; udělal alespoň vše proto, aby rozpad monarchie proběhl bez dalšího krveprolití. Pak byl vyhnán ze své vlasti do exilu, odkud ještě bránil připojení německy mluvící části Rakousko-Uherska k Německu a uposlechl výzvy, aby svým návratem na trůn zabránil občanské tragédii v bývalých Uhrách, ačkoli dobře věděl, že znovu riskuje svou budoucnost i život. Neuspěl, protože odmítl ohrozit život dalších lidí a Evropa šla nezadržitelně vstříc svému příštímu osudu, další válce a ničivému sevření dvou totalit, před jejichž nebezpečím s velkou prozíravostí varoval.

           Ve vyhnanství na ostrově Madeira, vyčerpaný a bez prostředků, završil svou oběť povolání státníka a politika, které chápal v nejlepším a úplném slova smyslu jako službu lidem, svým národům. Zemřel v utrpení 1. dubna 1922 v nedožitých pětatřiceti letech, v kruhu své rodiny.

Panovník a světec

       Už v roce 1923 podal Wilhelm Miklas, příští rakouský prezident, podnět k blahoslavení císaře Karla. Pro slušné lidi v celé bývalé monarchii nebylo jednoduše možné zapomenout na posledního panovníka a jeho přetěžký úděl, v němž jako člověk obstál bez úhony. Francouzský spisovatel Anatol France o něm řekl: „Císař Karel chtěl mír. Byl jediným slušným mužem, který během války zastával odpovědnou pozici, ale neposlouchali ho“.     

           V roce 2004 sv. papež Jan Pavel II. prohlásil císaře Karla blahoslaveným. Padesát let trvalo přísné prověřování Karlových úmyslů a činů, než byl povýšen ke cti oltářů - jako osoba veřejná, panovník neochvějně dbalý křesťanské morálky a sociální sounáležitosti s bližními, jako otec rodiny.

        Karel I. tak vstoupil, po sv. Václavu jako druhý z českých panovníků, do pantheonu českých světců. V naší národní historii ho přesto potkáváme jako osobnost dosud málo známou, neboť byl osobou nepohodlnou 1. republice stejně jako následujícím totalitním režimům. Dnes, po sto letech, svého posledního krále teprve objevujeme, drama jeho osudu nás oslovuje a jeho mírové poselství se nás týká. Blahoslavený císař Karel je aktuálním člověkem a světcem moderní doby.

Poslední český král

       Tisíciletí dějin českého království v roce 1918 osobnost blahoslaveného Karla I. Rakouského (1887-1922) uzavírá. Byl prvním toho jména jako císař rakouský, jako Károly IV. zasedl na trůn království uherského a jako poslední v řadě českých králů byl Karlem III. Vedle svatého knížete Václava je druhým českým panovníkem, který vstoupil do pantheonu českých světců. Se svatým Václavem, knížetem z rodu Přemyslovců, zakladatelem tradic českého státnosti, je blahoslavený Karel spjat jak podobností osudu, neboť oba vládli v těžké době a zemřeli v mladém věku, tak i pokrevními rodovými svazky.

         Český panovnický rod Přemyslovců se s rodem Habsburků spojil vícekrát. Ze svazku Guty Habsburské s králem Václavem II. se zrodila Eliška, poslední princezna z rodu Přemyslovců (1292-1330) a matka římského císaře Karla IV. Lucemburského (1316-1378). Dále v manželství Alžběty Lucemburské (1409-1442), vnučky Karla IV., s Albrechtem II. Habsburským (1397-1439).  Znovu pak v manželství jejich vnučky Anny Jagellonské (1503-1547) s Ferdinandem I. Habsburským (1503-1564), který byl roku 1526 zvoleným českým králem. V případě posledního českého krále Karla I. je pozoruhodná i další přímá pokrevní linie, spojující Karlovu matku Josefu, princeznu saskou, s českým králem Jiřím z Poděbrad: jeho dcera Zdenka (1449-1510) se totiž vdala za Albrechta III. Saského (1443-1500), saského vévodu a míšeňského markraběte a tudíž král Jiří Poděbradský byl  pra-pradědečkem císaře a krále Karla I.

Český domov blahoslaveného Karla

            Karel I. byl v Čechách právem doma a také se tu jako doma cítil. Prožil tu plných 6 let života. V kontextu Karlova života je to doba relativně dlouhá, i když v jeho životopisech bývá odbyta krátkou zmínkou o vojenské službě v Čechách: pravdou je, že donedávna se o českém pobytu, který výrazně formoval Karlovu osobnost, mnoho nevědělo.

            Karel František Josef jako devatenáctiletý arcivévoda přicestoval do Prahy, hlavního města Českého království, v roce 1906. Nastoupil tu vysokoškolské studium na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Studoval právní vědy, dějiny, ekonomii, vybrané obory důležité pro následníka trůnu, jako soukromý žák u výtečných českých i německých profesorů. Jak lze soudit z dobových zpráv, jeho studijní výsledky byly velmi dobré a Karel se jako příští panovník dozvěděl mnoho i o dějinách českého království.

        V létě 1908 byl arcivévoda Karel povolán k pravidelné vojenské službě do posádky v Brandýse nad Labem v hodnosti nadporučíka dragounského regimentu č.7 vévody Lotrinského. Bydlení měl k dispozici v Brandýse na zámku, neboť jeho majitel a Karlův vzdálený strýc, arcivévoda Ludvík Salvátor z Toskánské habsburské linie, setrvával na cestách po Středomoří. Renesanční zámek v Brandýse nad Labem, vzdálený 25 km od centra Prahy, patřil Habsburkům jako letní panovnické sídlo už od roku 1547. Svou historií to byl zámek výjimečný, neboť všichni habsburští panovníci tu svého času pobývali. Jako velitel 5. eskadrony denně jezdil arcivévoda Karel na kole nebo koňmo přes labské mosty do Staré Boleslavi. Kasárna kavalerie s jízdárnou tam stála v těsném sousedství kostelů Sv. Václava a Nanebevzetí Panny Marie. Se znalostí celého Karlova života dnes můžeme sledovat cesty Boží: v duchovním životě byl Karel tradicemi nejstaršího českého poutního místa hluboce osloven. V minulosti se  svatováclavskou i mariánskou tradicí měli mnoho společného i mnozí jeho předchůdci, habsburští panovníci: císař Matyáš a císařovnou Annou, Ferdinand III. a císařovna Marie Anna,  Leopold I. i královna Marie Terezie. Jedna z fotografií, dochovaných z roku 1908, zachycuje arcivévodu Karla při vstupu do basiliky sv. Václava při slavnosti svátku Božího těla.

           Ve vyprávění pamětníků, v zápisech městské kroniky, ale také už i ve filmových záběrech a na fotografiích zůstaly uchovány vzpomínky na Karlův pobyt v tomto typicky českém městě. Podávají svědectví i o jeho dobré a otevřené povaze. Byl tady i v okolních obcích brandýského regionu byl velmi oblíben. Účastnil se společenského života a především mluvil dobře česky. Stýkal se s místními občany a nezištně pomáhal, když bylo třeba. Za jeho pobytu bylo ve městě obnoveno sídlo okresního hejtmanství, založena brigádní jezdecká škola, ve Staré Boleslavi byla v roce 1911 otevřena nová městská radnice. Reálné gymnázium, zřízené v Brandýse nad Labem v roce 1913, neslo arcivévodovo jméno. Není tedy divu, že tu byl oblíben a lidmi nazýván „náš arcivévoda“.

           Po svatbě v listopadu 1911 se arcivévoda Karel do Brandýsa vrátil v doprovodu své novomanželky Zity Bourbonsko – Parmské. Na třicet tisíc lidí (!) v čele s místodržitelem království českého knížetem Františkem Thun - Hohensteinem se tehdy sešlo k uvítání a příjezd Karla a Zity se stal událostí roku. „Vysoký pár“ vedl v  Brandýse klidný a spokojený život až do jara 1912, kdy byl pluk 7. dragounů převelen  do posádky Kolomyje v Haliči. Karel a Zita se rozloučili s milovaným městem a za velké nepohody ( Karel v sedle se svými dragouny a Zita v kočáře ) cestovali šest týdnů až na tehdejší rakousko-ruské hranice (na území dnešní Ukrajiny).

          Do Brandýsa a do Staré Boleslavi se Karel i Zita každoročně vraceli na dovolené i k císařským návštěvám. Dne 26. března 1917 císař Karel poctil Brandýs nad Labem a Starou Boleslav jako první města v monarchii oficiální návštěvou. Průběh krátkého pobytu císaře na jeho zamilovaných místech místní paměti i tehdejší tisk dobře zaznamenaly a je zachycen i na filmovém dokumentu. V říjnu 1917 si císař Karel zámek v Brandýse nad Labem odkoupil z pozůstalosti po Ludvíku Salvátorovi jako své osobní, rodinné sídlo. K poslední návštěvě sem císařský pár (i s korunním princem Ottou, jak víme z jeho osobního vyprávění) přijel v srpnu 1918.

       Císařovna Zita do konce svého dlouhého života vzpomínala na pobyt v Brandýse jako na jedinou dobu společného štěstí. Po dlouhých desetiletích odloučení se živou vzpomínkou přijížděl do Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi také prvorozený syn blahoslaveného císaře, Dr. Otto von Habsburg, aby potvrdil staré přátelské svazky a stejně jako jeho otec uctil Palladium země české v chrámu Nanebevzetí Panny Marie, kde je od roku 2011 uložena relikvie blahoslaveného českého krále Karla I.

        Sometimes we must remember that Blessed Charles I (or Karl I) of Austria was not only the Emperor of Austria and King of Hungary, but also King of the Czech Lands: Bohemia, Moravia and Silesia (which became a republic on 28 October 1918, today’s Czech Republic). In the thousand-year succession of Czech monarchs, he was the last King of Bohemia as Charles III. Alongside St. Wenceslas, he is also the second Czech ruler to enter the pantheon of Czech saints. Blessed Charles and St. Wenceslas of the Přemyslid dynasty, who is still worshipped as the founder of the traditions of Czech statehood, are linked in many ways – both by the similarities of their fate, as both ruled at difficult times and died at a young age, as well as by bloodline.

        The Czech royal Přemyslid dynasty joined with the House of Habsburg several times throughout history. Judith of Habsburg married King Wenceslas II and gave birth to Elizabeth, the last princess of the Přemyslid dynasty (1292-1330) and mother of Holy Roman Emperor Charles IV of Luxembourg (1316-1378). Later, Elizabeth of Luxembourg (1409-1442), the granddaughter of Charles IV, married Albrecht II of Habsburg (1397-1439). Their granddaughter Anna Jagellonica (1503-1547) married Ferdinand I of Habsburg (1503-1564), who was elected King of Bohemia in 1526. From 1526 to 1918, the Kingdom of Bohemia was ruled by Habsburg and Habsburg-Lorraine monarchs, the last of whom was Blessed Charles I.

        Charles I was rightfully at home in Bohemia and felt at home here. He lived here for 6 years, which is a relatively long period that is often only briefly mentioned in his biographies, in relation to his military service in Bohemia. The truth is that, until recently, not much was known about his stay in Bohemia, which deeply shaped Charles' personality.

        Charles (Karl) Franz Joseph arrived in Prague, the capital of Bohemia, in 1906, as a nineteen-year-old Archduke. He began his university studies at the Charles-Ferdinand University. His curriculum included legal studies, history, and economics, i.e., select disciplines important for the heir to the throne. He studied as a private pupil with prominent Czech and German professors of this oldest Central European university (founded by Emperor Charles IV in 1348). His academic results were very good, as evidenced by reports of the period, and, as the future king, Charles learned much about the historical issues of the Kingdom of Bohemia, which was an irreplaceable part of the monarchy.

        In the summer of 1908, Archduke Charles was called up for regular military service at the garrison in Brandýs nad Labem, as lieutenant in Dragoon Regiment No.7, under the Duke of Lorraine. During this time, he stayed at the chateau in Brandýs, whose owner and Charles' distant uncle, Archduke Ludwig Salvator of the Tuscan Habsburg line, was away touring the Mediterranean. The Renaissance chateau in Brandýs nad Labem, located 25 km from the centre of Prague, had belonged to the Habsburgs as a royal summer residence since 1547. The history of the chateau was unique, in that all the Habsburg monarchs had stayed there for a time. As the commander of the 5^th Squadron, Archduke Charles crossed the Elbe River to Stará Boleslav every day on a bicycle or on horseback. The cavalry barracks and riding hall stood in close vicinity to the churches of St. Wenceslas and the Ascension of the Virgin Mary. Stará Boleslav is the oldest pilgrimage site in Bohemia, where St. Wenceslas, the patron saint of Bohemia, was murdered and buried in 935. The Palladium, a bronze relief of the Virign Mary and Baby Jesus, said to protect the Czech lands and accompanied by many legends and dramatic events, is also worshipped here. With knowledge of Charles' entire life today, we can consider the coincidences or follow the ways of God: in his spiritual life, Charles was deeply affected by the pilgrimage tradition of Stará Boleslav. His predecessors, the Habsburg monarchs, also had much in common with this Czech St. Wenceslas and Marian tradition. On one of the photographs that has survived from 1908, Archduke Charles is seen entering the Basilica of St. Wenceslas to celebrate the Feast of Corpus Christi.

        Eyewitness accounts, town chronicles, and even film footage and photographs preserve the memory of Charles’ stay in this typical Czech town. They testify to his good and open nature. He was very well-liked here and in the surrounding villages in the Brandýs region. He took part in social life and, above all, spoke very good Czech. He mixed with local citizens and helped selflessly when needed, both with money and intercessions. During his stay in the town, the district office was reinstated, a brigade riding school was established, and a new city hall was opened in Stara Boleslav in 1911. A grammar school (realgymnasium), established in Brandýs nad Labem in 1913, carried the Archduke's name. So, it’s no wonder he was so popular here and affectionately referred to by the people as "our archduke".

        After his wedding at Chateau Schwarzau in November 1911, Archduke Charles returned to Brandýs, accompanied by his new wife Zita of Bourbon-Parma. Thirty thousand people (!) headed by the Governor of Bohemia, Prince Franz von Thun und Hohenstein came to welcome them, and the arrival of Charles and Zita was the event of the year. The "high couple" led a quiet and happy life in Brandýs until the spring of 1912, when the 7^th Dragoon Regiment was transferred to the Kolomyja garrison in Galicia. Charles and Zita said goodbye to their beloved town and travelled for six weeks in great discomfort to the Austrian-Russian border (in the territory of present-day Ukraine) (Charles on horseback with his dragoons and Zita in a carriage).

        Charles and Zita returned to Brandýs and Stará Boleslav every year on holiday and for imperial visits. On 26 March 1917, Emperor Charles honoured Brandýs nad Labem and Stará Boleslav as the first city in the monarchy to be graced with an official visit. Local records, the press, and a documentary film capture the Emperor’s short stay in his favourite local places. In October 1917, Emperor Charles bought the chateau in Brandýs nad Labem from the estate of Ludwig Salvator, as his personal, family residence. The imperial couple (with Crown Prince Otto, as we know from his personal memoirs) visited Brandýs for the last time in August 1918. This last visit, when Charles apparently decided not to move his family to Brandýs, was said to be full of sadness.

         Until the end of her long life, Empress Zita remembered her stay in Brandýs as the only time they had both been happy. Decades later, long after the Blessed Emperor had passed from living memory in the locale, his first-born son, Dr. Otto von Habsburg, visited Brandýs nad Labem – Stará Boleslav to reaffirm old ties of friendship.

The Emperor Karl League of Prayers in the Czech Republic

        The Brandýs nad Labem chateau is now repaired and a historical exhibition was opened to the public in 2004. Every year (since 2003), a social and historical event An Audience with Emperor Charles is held here with international participation, which commemorates the memory of Emperor Charles. It is the main activity of the regional branch of the Emperor Karl League of Prayers for Peace among Nations, which was established in the Czech Republic in 2011. In the same year, a relic of Blessed King Charles was ceremonially deposited in the Church of the Ascension of the Virgin Mary in Stará Boleslav. On 21 October 2012, the Czech texts and memorial of Blessed Charles were approved by the Holy See and Czech Bishops' Conference and included as non-binding in the liturgical calendar of the Czech Republic.

        Aside from novena for Blessed Charles and an annual mass at a number of important locations in the Czech Republic, the League of Prayers also supports the research and publication activities of its members. A book about the life of Blessed Charles in Bohemia (by Milan Novák, Dr. Phil.) is already in its 3^rd edition. The rediscovery of the lost diary of Countess Victoria Mensdorff provided Prof. Zessner-Spitzenberg (Jana Balharová, MD) with information on the last days of Emperor Charles’ life in Madeira. Along with the diary, a mourning envelope containing Emperor Charles' hair, which was cut off posthumously, was also discovered. The League of Prayers arranged for this relic to be placed in the Minorite Church in Brno. Among the latest activities by the Czech League of Prayers is Czech-American spiritual cooperation on the diplomatic-military mission in Afghanistan, whose purpose is to include the peace efforts in Afghanistan in intercession by Blessed Emperor Charles I. The Czech League of Prayers sent a field reliquary to Afghanistan with a relic touched by Blessed Charles, before which the Czech military chaplain of this joint mission in Kabul will serve Holy Mass. The League of Prayers has also recently joined its efforts with the work of the newly established Order of St. George, a European Order of the House of Habsburg-Lorraine, on a number of activities in the Czech Republic.

Brandýs je jedinečný mezi zámky v království českém, neboť už od času krále Vladislava Jagellonského nebylo v zemi panovníka, který by byl Brandýs nenavštívil. Císař Rudolf II. si jej oblíbil jako své hlavní mimopražské sídlo, a ačkoli se zámek po 30-ti leté válce, která Brandýs nad Labem i sousední Starou Boleslav těžce poničila, do své původní rudolfinské slávy už nevrátil, pro mnohé panovníky byl místem významným i v následujících staletích. Císař Ferdinand III. i Leopold I. sem přijížděli za staroboleslavským Palladiem země české, Karel VI., Marie Terezie i Ferdinand V. se odsud vypravovali do Prahy ke královské korunovaci, František I. tu přijal návštěvou  ruského cara Alexandra I. a pruského krále Fridricha Viléma III. v čase napoleonských válek… Na brandýském zámku se posloupnost českých králů Habsburské dynastie také symbolicky uzavírá. Jeho posledním majitelem byl až do konce monarchie její poslední císař a král Karel I. Rakouský.

Arcivévoda Karel František Josef (17.8.1887 – 1.4.1922) příští rakouský císař, český a uherský král etc.,  přišel do Brandýsa nad Labem v létě roku 1908. Bylo mu právě jedenadvacet let, měl za sebou dvouleté studium na Karlo-Ferdinandově universitě v Praze a do Staré Boleslavi byl povolán k vojenské službě nadporučíka dragounského regimentu č.7 vévody Lotrinského jako velitel 5. eskadrony. Bydlení mu bylo k dispozici na brandýském zámku, neboť jeho majitel a Karlův vzdálený strýc, arcivévoda Ludvík Salvátor z Toskánské habsburské linie, tou dobou setrvával na svých mallorských statcích a na své jachtě při cestách po středomoří.

Ve vyprávění pamětníků, v zápisech městské kroniky, ale také už i ve filmových záběrech a na fotografiích zůstaly uchovány vzpomínky na Karlův pobyt v tomto typicky českém městě. Byl tady i v okolních obcích brandýského regionu byl velmi oblíben, účastnil se společenského života, mluvil česky a stýkal se s místními občany, pomáhal, když bylo třeba. Za jeho pobytu bylo ve městě obnoveno sídlo okresního hejtmanství, založena brigádní jezdecká škola, ve Staré Boleslavi otevřena městská radnice, a v roce 1913 zřízené reálné gymnázium v Brandýse nad Labem neslo arcivévodovo jméno. V duchovním životě byl Karel zajisté hluboce osloven staroboleslavskou svatováclavskou i mariánskou poutní tradicí a byl ctitelem Palladia, ochranného obrazu české země, s nímž v minulosti měl jeho rod mnoho společného. Jedna z dochovaných  fotografií z roku 1908 zachycuje arcivévodu Karla při vstupu do basiliky sv. Václava ke slavnostem svátku Božího těla.

V listopadu 1911 se arcivévoda Karel oženil a do Brandýsa se vrátil v doprovodu své novomanželky Zity Bourbonsko – Parmské (9.5.1892 - 14.3.1989) Na třicet tisíc lidí v čele s místodržitelem království českého knížetem Františkem z Thun - Hohensteinu se tehdy sešlo k uvítání a příjezd Karla a Zity se stal událostí roku. „Vysoký pár“ vedl v  Brandýse klidný a spokojený život až do jara 1912, kdy byl Karlův pluk převelen  do posádky Kolomyje v Haliči. Karel v sedle a Zita v kočáře se rozloučili s milovaným městem a za velké nepohody cestovali šest týdnů do Haliče, až na tehdejší rakousko-ruské hranice, na území dnešní Ukrajiny. Do Brandýsa a do Staré Boleslavi se Karel i Zita každoročně vraceli alespoň na dovolené a později i k oficiálním císařským návštěvám.V roce 1913 poslal arcivévoda Karel z Vídně muzeu do Brandýsa svoji jezdeckou šavli, které v Brandýse při své službě celá léta užíval, jak se v darovacím dekretu praví, na památku.

            Není divu, že Karel Habsburský v roce 1917, již jako císař, z dědictví po Ludvíku Salvátorovi brandýský zámek zakoupil do osobního vlastnictví. Karlova poslední návštěva na jaře roku 1918, kdy zřejmě uvažoval o přestěhování své rodiny do Brandýsa, byla prý plna smutku. Císař, jako jediný z předních politiků své doby, měl za sebou osobní zkušenosti hrůz frontových bojů a naplněn upřímnou snahou zmírnit utrpení svých národů, snažil se přesvědčit válčící strany o nutnosti uzavřít okamžitý a bezpodmínečný mír. Neuspěl a Evropa šla nezadržitelně vstříc svému příštímu osudu, ničivému sevření dvou totalit, před jejichž nebezpečím Karel s velkou prozíravostí varoval. Vyčerpaný a bez prostředků završil svou oběť povolání státníka a politika, které chápal v nejlepším a úplném slova smyslu jako službu svým národům, 1. dubna 1922 v kruhu své nejbližší rodiny ve vyhnanství na ostrově Madeira. Císařovna Zita pak sama zabezpečila výchovu a vzdělání jejich osmi dětem a do konce svého dlouhého života vzpomínala na pobyt v Brandýse jako na jedinou dobu jejich společného štěstí.